Zážitky z našeho psího života


Glen a Pady (oba 5 1/2 měsíce)



Zatím ještě nemáme moc historek. Jednou, ještě když jsme neměli doma pořádný vrata, se mi s Terinkou povedlo ty vrata otevřít a šli jsme se projít. Táta měl dovolenou a když se v poledne probudil a kouknul z okna, tak prej pěkně ztuhnul. Chvíli pobíhal zmateně kolem baráku, pak po nejbližším okolí, až konečně začal trochu přemýšlet a začal hledat trochu logicky. Mě našel celkem rychle, byl jsem u bráchy za plotem a Terinka nakonec na pískání přišla sama. Už i panička zažila něco podobného, jednou v sobotu ráno vstala, aby nás nakrmila a já tam nebyl. Oběhla několikrát barák, prolezla boudu a pak našla zvednutej plot. Vzala Terinku, že prej mě vystopují, ale stejně šli na druhou stranu. Vzbudily taky tátu a když vylezl ven, tak jsem ho šel přivítat, to bylo ale radosti, že mě vidí. Brácha má psího kamaráda, takový dogátko (asi tak 120cm v kohoutku). Nedávno se táta celkem zlobil. Rozkousal jsem takovej pitomej vysavač na bazén a vysadil a sklidil jedno psí víno. Víno stejně nebylo dobrý a ten vysavač, jak říkal táta s paničkou stejně nestál za nic. Ale byl pěkně naštvanej a vyhrožoval, že dneska k večeři bude štěněčí. Naštěstí nemá žádný recept a navíc neumí vařit. Pokud by přes Internet nějaký recept sháněl, tak ne abyste mu ho poslali. Tak zase příště. Zatím Ahoj a Haf.


Mám konečně svojí vlastní boudu. Teď v sobotu (23/9/2000) mi přivezli boudu. Už teda byla koupená dřív, ale prej tam museli ještě něco dodělat. Prej kvůli zimě apod. Mě nevadilo, že jsem jí neměl, spal jsem v garáži přede dveřma, co kdyby nám náhodou chtěli dát něco dobrého k jídlu a já bych to prošvih. Ale když má teda přijít ta zima (ne že bych přesně věděl co to je), tak tu boudu zkusim. A to nám slíbili ještě kotce. První tu boudu dali bokem a v pozadí je vidět už i část kotce, že prý ještě ty kotce dodělají. Vždyť jsme nic neprovedli, ale Terinka tvrdí, že je to normální. Taky jsme v sobotu byli na cvičáku a trénovali obranu, celkem mě to baví, konečně pořádnej společnej psí nepřítel. Ale je nejakej šikovnej, v kruhu ho žádnej z nás nekous (tentokrát mě držela panička a bráchu táta). A taky nám ten figurant, jak mu říkají, hodně vydrží, jsem tam viděl jak mu tam pes visel na ruce a představte si, že ten figurant ho ještě chválil. Už se těším.

Si představte, že mně i Terince dali do boudy príma hadr na tahání, jen v tý boudě je na to málo místa, tak jsem si ho vytáhl ven. Protože Terinku hadr už moc nebere, tak jsem si vzal i její. Nevím proč, ale panička proto neměla po ránu moc pochopení.

Teď už máme boudy i kotce hotový, je tam hezká střecha, topení, televize, mám slíbenej i Internet (no to už trochu kecám, střechou to končí). A zase tak moc nás tam nezavíraj.

Celá smečka (teda jako já (Glen), Pady, Terinka, táta a panička) chodíme na cvičák. Na této fotce chybí jen táta, a to protože ten nás fotil (kdyby vás to náhodou nenapadlo). A ještě k fotce. Nahoře nad námi je panička a dole zleva: Terinka, já (Glen) a Pady. Další fotky a povídání ze cvičáku je na jiné mojí stránce. Tak jestli jste zvědavý, tak hup tam.











Terinka se chystá začátkem prosince (2000) na operaci s očičkama, teda zatím jen s jedním, dělá se postupně. Což nejsou moc veselé zprávy ze života, ale bohužel se to také děje.

Tak operace Terinky se posunuje až někam na leden (2001). Začátkem listopadu koupili mně a Padymu košíky. No chápete, to? Takovej vopruz na čumáku, jak mám teď věci okusovat a kousat třeba bráchu. Naštěstí je máme jen, když jdeme na procházku do lesa a někdy i na cvičáku. Doma ne.

Tak sice Terinka byla v lednu 2001 na operaci, ale nebylo to s očičkem, ale odoperovávali ji cystu. Operace proběhla bez problémů a Terince je podstatně lépe.

Tak Terinka byla na operaci pouze s jediným očičkem (červenec 2001). Ona má totiž v obou šedý zákal, takže špatně viděla. Operovali jí pouze jedno, u toho druhého by to už nemělo smysl. Operace nejsou u ní jednoduchá záležitost, protože aby to nebylo málo, má ještě navíc cukrovku. Už to mají ale doma vychytaný, takže s námi může jezdit na dovolenou apod. Musíme sice cestou chladit inzulín, což není naštěstí tak velký problém a máme i glukometr, takže už i sami určujeme (tedy ne já, ale páníčci), kolik inzulínu je třeba ji píchnout.

Po operaci očička, se bohužel ještě přidaly komplikace a krátce potom musela na operaci se střevama. Páníčci si doma vyzkoušeli věci, které asi nečekali, že vůbec někdy zkusí. Měli doma Terinku na kapačkách a pravidelně měnili roztoky a tak podobně.

I okolo mne se něco děje. Naštěstí to není tak složité jako u Terinky, ale prý to taky bylo velmi náročné. Já u toho totiž nebyl, neb jsem se ztratil. Našli mne až po čtyrech dnech. Teda ani pro mne to nebylo jednoduché. Od té doby taky všude chodí na takovém tom vytahovacím vodítku. (ztratil jsem se 16. 2. 2002)

Glen a Pady se rozhodli ukázat, že už nejsou malými štěňátky, ale velkými psi. Bohužel to předvedli tak, jak to bylo nejméně vhodné. Ne že by teda začali poslouchat a chovat se rozumně, ale hned první den se na dovolené porvali, kdo bude mít v chatičce vyšší postavení. Situace byla taková, že bylo třeba jednoho psa odvézt v noci domů, protože nebylo možné aby se viděli, ale i třeba tušili.

Vztah mezi Glenem a Padym se nijak nezlepšil. Další fotky porvaných psů nebudou, mám přece jen jiné starosti, např. o své ruce, při odtrhávání rvoucích se psů, než tam ještě běhat s foťákem. Už nemohou chodit společně ani na procházky, ani na cvičák, ani jezdit společně autem. Nebudou tedy už asi ani společné fotky Glena a Padyho. Tak jsme auta z upraveného na verzi pro dva lidi a tři psy (jeden vpředu a dva vzadu), udělali zpět auto pro čtyři lidi a dva psy (jeden vpředu a druhý vzadu). Těžko si teď zvykám na malý kufr, kufr přes půlku auta má přece jen své výhody.

Glen také začínat na Padyho žárlit, i když cítí jen jeho pach na kalhotách, k čemuž stačí se zastavit u rodičů. Pak se Glen tváří, jako kdybych si chodili s Padym hrát a na něho kašlem. Alespoň nám to tak připadá.

Na Silverstra 2002/2003 Terinka připravila páníčkům náročnější noc. Terinka nemá moc ráda petardy (ostatně málokterý pes, slyšíme podstatně lépe než lidi, což si ovšem většina idiotů neuvědomuje) a tak jí (i mne) vzali dovnitř. O půlnoci se šli páníčci podívat ven a do té víceméně spící Terinka využila situace, vloupala se do obýváku a "vyluxovala" celý stůl (chlebíčky, jednohubky, cukroví a slané brambůrky). Páníčci s ní čekali celou noc (teda střídali se u toho čekání) a celý den, no a Terince nakonec nebylo vůbec nic. Vše dopadlo dobře. Největším problémem bylo, že Terince bylo přes den špatně a měla mít večer hladovku.

Tak radost z toho, že to dobře dopadlo netrvala bohužel moc dlouho. 12. ledna 2003 nebylo Terince opět dobře (nemělo to snad nic společného se Silvestrem), bohužel se k tomu ještě přidal hypoglikemický šok a následné problémy se střevy. (více v Terinka je moc nemocná).
Terinka se už uzdravila a když to vypadalo, že se vše vrátí do normálu, tak se rozhodla zase něco vymyslet. Koncem května 2003 dostala zápal plic a tak se láduje antibiotikama a není jí moc nejlíp. Zápal plic se naštěstí řeší celkem jednoduše, takže už je taky za námi a jediné, co se nám stále nedaří - je srovnat cukr, tak aby to nekolísalo.
Léto jsme měli celkem zajímavý. Dělníci dodělávali na baráku fasádu a tak nám vyrobili speciální výběh pro nás, aby jsme byli vzájemně odděleni. Slyšel jsem dvě verze - aby pracovali a nehráli si s náma anebo aby pracovali a my si nezkoušeli hrát s nima. :) Nevím, která je pravdivá, ale je to jedno. Vyjeli jsme si také na dovolenou, abychom si trochu odpočali.
Koncem roku 2003 byla Terinka opět na operaci. Oproti minulé operaci to bylo tentokrát jednodušší a naštěstí i méně komplikované, takže to ani netrvalo moc dlouho a vánoce jsme už zase oslavili v plné kondici a v pohodě. Dokonce jsme začali i provozovat sport. :)

Začátkem června 2004 byla Terinka bohužel opět nemocná. Už jí je celkem dost let (skoro 12) a navíc její zdraví je už dost nalomeno a tak bohužel v polovině června nás opustila. Všichni na ní stále vzpomínáme a přestože již opustila tento pozemský svět, zůstává zde stále s námi.




Tak mé výtky na malý kufr auta (viz. o pár řádků výše) byly vyslyšeny a páníčci pořídili něco většího. Teď už se tam v pohodě vejdu. Jen ta mříž mi tam vadí, je to takové omezující a nemůžu se s páníčkama dělit o radost z jízdy. Je ovšem pravda, že v tom Peugeotu jsme jeli na dovolenou tři psi a dva lidi celkem v pohodě.




3.7.2004 nám přibyla do naší smečky Xandra. Více o tom najdete v té části stránek, která se podrobněji věnuje jednotlivým událostem.